Když ono se to nevešlo do schránky

4 min. čtení
shutterstock_248801617

I v dobách emailů a sociálních sítí jsme občas nuceni využívat služeb pošty. Zejména posíláme-li někomu velké balíky, důležité dokumenty, které se nesluší poslat po síti, či pohledy z prázdninových destinací. Jenomže ne vždy je kvalita poštovních služeb dostačující. Dokázala to – a není to zas tak dávno – jedna vynalézavá ruská doručovatelka, která nedopatřením přehnula vinylovou desku, jelikož se nevešla do poštovní schránky. Jen den po tomto úsměvném incidentu jsem obdržel nadmíru důležité psaní v dosti žalostném stavu. Předpokládám však, že nejsem jediný, koho při přebírání zásilek vždy trochu zamrazí.

Jeden ruský občan si přes francouzský internetový obchod objednal vzácnou vinylovou desku. Ne však ledajakou. Jednalo se, pokud je mi známo, o sběratelskou raritu, již by mu záviděl každý milovník starých desek. Vášnivý sběratel využil služeb pošty, jako by to udělala většina z nás. Musel to být opravdu šok, když později spatřil ve vlastní poštovní schránce přehnutou bílou obálku s rozlomenou gramodeskou. Doručovatelka (nebo spíš pachatelka) později uvedla, že byla zásilka příliš velká, a tak ji ze samé dobroty přehnula. Jak prozíravé, že?

Milovník vinylových desek zareagoval kupodivu klidně: s humorem shrnul celou situaci na sociálních sítích. Domnívám se, že se zachoval až přespříliš flegmaticky. Kdybych byl na jeho místě já, tak klidný bych nezůstal. Už jen proto, že další stejný exemplář už nebyl více k mání. Takže i když ruská pošta zaplatila sběrateli nemalé odškodné, on po citové stránce strádá.

Den poté, co se příběh ruského milovníka vinylů objevil v médiích, zazvonil u mých dveří poštovní doručovatel ve známém žlutomodrém triku a v jednobarevných šortkách. Donesl mi vskutku důležitou pracovní listinu, kterou jsem měl v co nejlepším stavu poslat zpět odesílateli. Když mi však obálku ve formátu A4 předával, nemohl jsem se samým překvapením ani nadechnout. S odstupem času soudím, že i takový rok používaný hadr na podlahu by vypadal více k světu nežli ona zásilka.

S vypětím všech sil jsem polkl jízlivou poznámku, že na té obálce pan doručovatel zřejmě svačil, a psaní jsem převzal s kamennou tváří. Bez jediného slova – zřejmě to bylo tím šokem – jsem zavřel dveře. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, načež jsem obálku otevřel. Chtělo to hodně odvahy. Dokument v ní, jak jsem bohužel předpokládal, byl v natolik žalostném stavu, že jsem ho musel dva dny lisovat pod Balzakem. Co bych si bez Otce Goriota počal?

S poštou však nemám nepěkné zkušenosti jen já. Můj známý a přítel – vážím si ho, a proto vynechám veškeré detaily o něm – má ve zvyku posílat si z cest pohledy. Sám sobě. Napíše na ně svoji adresu, své jméno a po návratu domů si je pečlivě uloží do speciálního cestovatelského alba. Samozřejmě jen za předpokladu, že mu vůbec dojdou. Zjistil, že se některé pohledy tak trochu záhadně ztrácejí. Po nějaké době se v něm probudil detektivní duch. Poznamenával si totiž, odkud a kdy si poslal jaký pohled. Zřídil si na to zvláštní notýsek, Sherlock jeden. Výsledek experimentu byl překvapivý. Pohlednice z cestovatelsky atraktivních míst mizely mnohem častěji než kupříkladu ty z Čech. Nejčastěji se ztrácely obrázky pláží či slavných světových památek. Inu, dokonce i na tamní venkovské poště jsou milovníci dalekých krajů.

Přes veškeré stížnosti si neumím život bez pošty představit. S přáteli v zahraničí si sice dopisuji zejména po internetu, nicméně třeba o Vánocích posílám zásadně jen tištěná přání. Vypadají zkrátka lépe. Bývám navíc opravdu nadšený, když dostanu alespoň jednou za čas dopis. Opravdové papírové psaní, které muselo absolvovat dlouhou a vyčerpávající cestu z ciziny až ke mně.  Nemyslím tím ovšem dopis úřední, z těch mi bývá zle, ještě než je otevřu. Ale o tom až jindy…

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email