Jak se mi v těhotenství změnily priority

2 min. čtení
shutterstock_142522429

To, že jsem těhotná, jsem zjistila poměrně brzo. Týden před očekávanou menstruací. Prostě jsem tak jednou seděla v práci a řekla jsem si: tak tohle je asi ono. Překvapilo mě, jak moc jsem si tím byla jistá (i když ve mně samozřejmě hlodal červíček pochybnosti). Od té doby se hodně věcí změnilo. Některé postupně a nenápadně, některé drasticky. Které bych označila jako ty nejpřekvapivější?

První zázrak

Zažila jsem ho ve chvíli, kdy mi doktorka potvrdila, že jsem těhotná. Na monitoru vidíte díky vnitřnímu ultrazvuku světlejší fazolku na tmavší ploše a uprostřed ní je malá černá dutinka, která pulsuje. „To je budoucí srdíčko, maminko,“ usmála se doktorka a já z té obrazovky nemohla spustit oči. Z ničeho bylo najednou něco. Pak už jsem na tu malou pulzující fazolku nemohla přestat myslet.

Otočí vám to svět vzhůru nohama

Nejvíc jsem si to uvědomila v jednom nebývale horkém květnovém odpoledni. Čekala jsem na zastávce autobusu a přes silnici přecházela velmi pohledná blonďatá slečna v titěrné minisukni a vysokánských podpatcích. Svoji největší přednost jednoduše uměla prodat, měla totiž opravdu výstavní, dlouhé nohy. Protože moje nohy by si nikdo do vitríny dobrovolně nedal, vždycky jsem právě tuhle část těla u ostatních bezostyšně obdivovala. Obvykle mi prolétlo hlavou něco jako: „Tak za takový nohy bych vraždila.“ Tentokrát to ale bylo jiné. Naprosto automaticky mi vystřelila ruka k zakulacujícímu se bříšku a pomyslela jsem si: „Ani za takovýhle nohy bych tě nikdy nevyměnila.“

Práce vás nechá v klidu

I když i teď se do mě občas zahryzne stres, který mě kvůli rozhašeným hormonům zvládne poměrně snadno i rozbrečet, začala jsem nad některými problémy v práci, které mě dřív uměly vytočit do vrtule, mávat rukou. Když se ostatní kolem mě čílí, dokážu sedět klidně se založenýma rukama a usmívat se. A když se na mě otočí kolegyně s otázkou: „A to tě to ani trochu neštve?“, jen se shovívavě usměju. „Ani ne.“ Často pak slýchám: „Já bych chtěla být taky těhotná, aby mi mohlo bejt všechno jedno!“

Druhý zázrak

Od té doby, co cítím, jak se tam dole převaluje, působím trochu jako blázen. Pokaždé mně to totiž spolehlivě vykouzlí úsměv na tváři. I když se to některým netěhotným může zdát zvláštní, ucítit první kopnutí je takový druhý zázrak těhotenství. I když se můj muž zpočátku ptal, jaké to je: „A není to divný, mít v sobě vetřelce, kterej se ještě ke všemu hejbe?“, měla jsem od první chvíle jasno. Je to jeden z nekrásnějších pocitů vůbec. Když se mu poprvé vyplatilo pár minut trpělivosti a ucítil taky svoje první kopnutí, celý se rozzářil. Takže myslím, že nakonec pochopil.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email