Čím je pro nás svět fantazie tak lákavý?

3 min. čtení
sci-fi a fantasy

V poslední době se to na plátnech kin a v knihkupectvích hemží Pány prstenů, Hvězdnými válkami, Harrym Potterem a podobnými příběhy, které spadají do žánrů sci-fi či fantasy. Čím to je, že stále raději utíkáme do světa fantazie?

Moje mamka vždycky říkala, že se nebude koukat na něco, co se nemohlo anebo nemůže stát. Do příběhu z jiného světa se nedokáže ponořit, ztotožnit se s ním, hledá logické škvíry a vysvětlení. Každý pokus o zhlédnutí filmu z tohoto žánru tak vždy skončil jejím konstatováním, že je to hrozná konina, přičemž raději přepnula na jiný kanál a uklidnila se u nějakého nekonečného seriálu. V tomhle směru ovšem jablko moc blízko ke stromu nepadlo.

Všední realitu žiju každý den a občas mě to v ní už krutě nebaví. Je pořád stejná, šedá a srdce se mi divoce rozbuší jen tehdy, když se dívám na výplatní pásku. A proto beru do ruky knihu nebo mířím do kina. Tak získám na dvě i více hodin pocit, že nesedím na téhle naší malé modré kuličce, která je svázána přírodními a jinými zákony…

Připravují nás na budoucnost?

Do ruky se mi nedávno dostala kniha Armada spisovatele Ernesta Clineho, v níž je popsána docela zajímavá myšlenka. Ta mě ostatně přivedla k napsání tohoto článku. Ještě než se rozhodnete číst dál, upozorňuji na možné spoilery příběhu zmiňované knihy.

Jde o to, že v tamějším světě vyjde najevo, že všechny sci-fi filmy i počítačové hry měly lidstvo připravit na okamžik, kdy k nám přiletí mimozemská civilizace. V knize se to má stát v horizontu několika hodin a díky počítačovým hrám by lidé měli být připraveni s nezvanou návštěvou bojovat (pomocí dronů, které ovládají stejně, jako tomu bylo právě v oněch hrách). Jen mě tak napadá, jak bychom se asi po všech těch filmech o zabijáckých mimozemšťanech z vesmíru vlastně k jiné civilizaci zachovali? Snad bychom na ni neposlali atomovku, jako to bylo právě ve zmiňované knize.

Nebezpečné fantazie

Všechny příběhy, které vidíme i čteme, skrývají jedno potenciální nebezpečí, ať už se v nich objevuje Vetřelec nebo dokonalá láska. A sice že je budeme vnímat jako skutečné, zahrneme je do svého života a ten jim podřídíme. Že je to nesmysl a každý přece fikci od skutečnosti rozezná?

Můj přítel měl třeba v bývalém vztahu problém s tím, že jeho drahá polovička propadla kouzlu pana Greye (z Padesáti odstínů šedi) a vyžadovala po něm určité postelové praktiky, o kterých se dočetla. Přítel namísto toho vzal nohy na ramena a je rád, že jeho současná partnerka čte jen o mimozemšťanech, vesmírných lodích, apokalypsách a podobných věcech, co se do postele tahat moc dobře nedají.

Kdo si hraje, nezlobí

Když se ale převléknete třeba za Froda, Gandalfa nebo princeznu Leiu, nemusí to hned být známka duševní choroby. I u nás existuje několik festivalů, které se touto kulturou zabývají. A divili byste se, co za lidi tyto akce navštěvuje. Žádní poděsové, ale vzdělaní, chytří lidé s dobrým postavením. A převlékají se například za růžové poníky ze seriálu My Little Ponny (prý se v něm totiž skrývá podprahové sdělení). Ale víte, jak se říká: proti gustu žádný dišputát!

A proč se nám tedy tyto neskutečné, smyšlené příběhy tak moc líbí? Protože nám umožňují prožívat něco, co nikdy nebudeme moci zažít na vlastní kůži. Už odmalička jsem snila o tom, že jednou budu rytířem Jedi. Jenže místo světelného meče ovládám jen klávesnici… a tak se proháním vesmírem alespoň ve své mysli.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email