Babi, dědo, dnes je to jen na vás!

3 min. čtení
prarodiče uspávají

Každé dítě musí jednou vyletět z hnízda. Ne že by na to byl čas už ve dvou letech, ale přece jenom je potřeba dělat alespoň malé krůčky. Pryč jsou doby, kdy náš synek spustil bengál, jen co za maminkou zapadly dveře, a to šla třeba jen pod dům pro poštu. Teď, pokud ví, že máma není doma, se nechá klidně i uspat jen ode mě (obvykle uspáváme oba) a ani ji nehledá. Jaký je další krok? Nechat se uspat někým jiným než rodiči. Protože stručně, nejedná se o dítě, které položíte do postele a ono obratem chrupká.

Původně jsem ten nápad považoval jen za nezávazný návrh, ale čím víc se blížila dovolená u mých rodičů, tím víc mi moje matka opakovala, že si máme zajít do kina a nechat uspávání dítěte na ní a otci. Byl jsem skeptický. Už jsme měli ozkoušeno, že s prarodiči (libovolnou sadou) klidně stráví celý den, ale uspávání byl vždy zkrátka nejkrizovější okamžik v každodenní rutině. Usne za dvacet minut, nebo to bude zase jednou trvat hodinu? Vydrží dědeček s babičkou psychicky moment, kdy jejich vnuk poleze z postele ven, rozhodnutý, že spát se nejde?

Návštěva kina a černé svědomí

Zamávali jsme prarodičům i synkovi a vyrazili do kina na představení začínající po osmé hodině večerní. Předpokládaný návrat byl až někdy o půl jedenácté, jinými slovy v době, kdy dvouleté děti mají dávno spát. Alespoň v plánech rodičů, které dosud neopustily ideály.

První mráz mi po zádech přeběhl, když jsem si chtěl vypnout na mobilu zvuk a zjistil jsem, že v podzemním promítacím sálu není signál. Zoufalé volání o pomoc k nám tak nepronikne. Už když začaly reklamy, jsem přemítal, zda se dítě zoufale neshání po rodičích, nepláče, neobrací žaludek naruby (lépe to asi napsat nejde, doufám, že všichni chápou) a neodmítá se k posteli byť jen přiblížit.

Během filmu se tohle hryzání svědomí pravidelně vracelo. Je už na tohle připravený? Neměli jsme zkusit pro začátek něco mírnějšího? Nejen že bude usínat na jiném místě než běžně, ale navíc s někým, koho nevidí každý den. Není to příliš mnoho nezvyklých věcí najednou?

Návrat signálu a konečné zjištění

Ihned po opuštění kina jsem vytáhl telefon a hypnotizoval displej. Očekával jsem zmeškané hovory a textové zprávy, ale nic z toho nepřicházelo. Ani stručné sdělení, kdy usnul. Co se teda děje? Stále ještě ho přemlouvají a uplácejí, aby už konečně spal? Volat jim se mi nechtělo, protože zvonící telefon uprostřed uspávání řadím mezi hororové scénáře. Uslyšet v tom momentě vyzvánění je podobné, jako když vám v noci v hlubinách neznámého lesa zazní za zády startovaná motorová pila a maniakální smích.

Čtvrthodina v autobusu byla téměř nekonečná. Očekával jsem, jak vejdeme do bytu a střetneme se s hrajícím si potomkem a dvěma na smrt unavenými prarodiči prosícími nás o vysvobození. Namísto toho nás čekala jen tma a prázdná dětská postýlka. Synek poklidně spal na velké posteli mezi dědečkem a babičkou (vydržel tam až do rána), kteří mi tlumeným hlasem oznámili, že sice šel spát později než běžně, ale problém s ním nebyl. Nás nesháněl a bylo mu doslova šumák, že tam nejsme. Teď už to máme ozkoušené. Jakmile ví, že jsme přítomni, dojde za námi, jinak se spokojí s náhradou.

Byli jsme hrdí. Hrdí na syna i na prarodiče. Tedy, na ty jen do chvíle, než jsme zjistili, že dětský zubní kartáček je úplně suchý. Zapomenout na zubní hygienu, taková hanba! To vyžadovalo exemplární trest.

Za dva dny jsme tedy šli do kina znovu…

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email