Absurdity, které ani v nejmenším nehýbou světem

1
7 min. čtení
módní výstřelky

Ačkoli se vehementně snažím okolí přesvědčit o opaku, existuje na světě celá řada věcí, jimž nerozumím. Třeba urychlovač částic, podmínkové věty prakticky v jakémkoli západním jazyce nebo částečné odmocňování. S touto nedostatečností své mozkové činnosti jsem ale ještě celkem ochotná se smířit (v případě částečného odmocňování se nacházím ve stadiu definitivní apatie a jen tak mezi námi, ve skutečnosti si dokonce užívám, že ho vůbec nechápu). S čím se smířit nedovedu, jsou zcela evidentní nesmysly, které bez většího povšimnutí zaplevelují naše životy, a mě, protože nemám očividně nic lepšího na práci, nebetyčně vytáčí.

Případ první – legíny

Chtít porozumět módě z logického hlediska je zřejmě samo o sobě nesmyslem, a chce-li si člověk zachovat zdravý rozum, je pravděpodobně nejrozumnější neřešit, proč vznikají svetry s rolákem, ale bez rukávů nebo s apartními výkusy na ramenou (fakticky jsem se domnívala, že tohle zůstane na věky uzavřeno v devadesátých letech a všichni o existenci řečeného módního výstřelku taktně pomlčíme), a přijmout jako fakt, že existuje něco jako sezóna určitého druhu kabelek (a že to neznamená, že se v daném období po oněch kabelkách střílí).
Podobně je už zřejmě značně neinvenčním klišé se vztekat nad prostou existencí legín coby náhražky kalhot, protože… Ne. Tohle nejsou kalhoty a právo nosit je máte jedině v tělocvičně nebo tanečním sále. Nicméně rozhodne-li se někdo ze své svobodné vůle pobíhat po ulici v legínách i jindy než u příležitosti půlmaratonu, nemůžete mu v tom reálně zabránit (a mně můžete věřit, já to zkoušela). Vrcholu absurdity pro mě ale dosahuje kombinace dlouhých legín a ponožek pod sukněmi či šaty. Pokaždé mám velice silné nutkání za takto oblečenou dotyčnou přijít a dotázat se, zda již slyšela o tom převratném vynálezu, jenž punčocháči je zván.
„Když ale mně jsou punčocháče nepříjemné.“
A v čem konkrétně, táži se, je spojení legín s ponožkami příjemnější?! V tom, že si můžu během dne sundat ponožky a protáhnout prsty na nohou? Že mohu v případě prudkého globálního oteplení sundat legíny a současně nebýt vystavena nutnosti obout boty na nahou nohu?
Nebo že by byl celý problém mnohem hlubší a tkvěl v reliktu z dětství, kdy jsme se všichni plazili po kobercích a chodidla punčocháčů tahali metry za sebou? Jo, to bylo otravné. Ale že až tak…

Případ druhý – mobilní telefonování

Jsem stará. Ale nejsem tak stará, abych hořekovala nad množstvím lidí běhajících po světě s mobilem přivařeným k uchu a neustále diskutujících globální problémy lidstva, jejichž řešení se samo nevymyslí, to dá rozum. Mě poněkud fascinuje jiná věc. Jedinci, jejichž počet se povážlivě zvyšuje, kteří jdou po ulici se sluchátky v uších, telefonem v ruce, do něhož mluví jako do vysílačky, a s výrazem nesmírné důležitosti na tváři. Kdyby měli v uchu to sluchátko jen jedno a snažili se o nenápadné mumlání, pochopila bych, že si hrají na tajné agenty, a zřejmě by mi to přišlo dost zábavné (zejména proto, že všichni přece víme, že reální špióni mají ve skutečnosti mluvicí brýle, nebo tak něco).
Pamatuju si (protože na to už naopak jsem stará dost), jak civilní hands free telefonování začínalo. Když jsem tehdy poprvé viděla jít po ulici ženu, která něco vehementně vyprávěla evidentně neviditelné osobě, docela nepěkně mě to vyděsilo, než jsem si všimla, že jí z uší trčí dráty. Tomuto způsobu bych ještě byla schopná porozumět. Nejsme chobotnice a držet si telefon na uchu může být občas krajně nepraktické. Proto, pokud si dobře vzpomínám, byl na kabelu sluchátek malý mikrofon. Který člověk stejně musel přidržet u ústního otvoru, chtěl-li, aby na druhém konci nezněl jako někdo, kdo sedí v sudu na dně rybníku. Tolik k oněm proklamovaným volným rukám.
Upřímně, mám pocit, že proděláváme určitou takřka ontogenetickou regresi do prapočátků telekomunikace, kdy sluchátko nebylo jedním homogenním kusem, ale dělilo se na část přikládanou k uchu a část, do níž se mluvilo. Tímhle tempem za chvilku přestaneme po zvednutí hovoru říkat „haló“ a budeme konverzace začínat historickým zvoláním „ahoj–hoj!“

Případ třetí – posedlost tituly

Hon za vysokoškolským vzděláním se nám začíná vymykat z rukou. Spočítáme-li si počet univerzit v republice, vyjdou nám brzo dvě a půl fakulty na obyvatele, což z nás učiní nejvzdělanější národ v galaxii. Mohlo by se tedy zdát, že univerzitní vzdělání je již tak rozšířenou skutečností, že skoro není třeba se o něm zmiňovat. A tu si zřejmě četní absolventi několika málo semestrů řekli dost a počali si před jméno hrdinně vystavovat svůj ukořistěný titul. Nebo možná ne hrdinně, ani hrdě, prostě si jej tam jen píšou.
Pokaždé, když mi přijde e-mail od nějakého Bc. Jeronýma Mydlipupka, bojuju s touhou se pod odpověď podepsat jako Zuzana Rafajová, maturita v součtu za 5. A než mě začnete obviňovat, sama nějaký ten titul mám, dokonce je na začátku a na konci obklopen velkými písmeny, takže vypadá fakticky cool, ale stejně si pokaždé připadám trochu nepatřičně, mám-li se s ním podepsat. Protože si myslím, že právo uvádět tituly by měl mít jen někdo, kdo je aspoň… kandidátem věd. Nebo inženýrem. Anebo doktorem. Ale tím skutečným, co má titul před jménem, ne na oháňce v podobě mezinárodního PhD., které může v dnešní době znamenat už prakticky cokoli. Třeba doktorát z, řekněme, taneční vědy! Anebo je třeba armádní generál, docent, kandidát věd a licenciát teologie. Má-li k tomu dotyčný ještě tři křestní jména, při nadepisování obálky dopisu, jehož je adresátem, se zřejmě notně zapotíte.
Občas si říkám, že bych si snad i přála, aby mi netikalo v oku pokaždé, když vidím někoho důležitě mluvit do telefonu přiloženého u úst místo u ucha, aby mi nestoupala pára z uší pokaždé, když dostanu do rukou zcela vážně míněnou vizitku nějakého bakaláře. Jenomže pak mi dojde, že chceme-li vyřešit všechny problémy světa, někde začít musíme. A teprve až poté, co rozluštíme ty zdánlivě malicherné a absurdní, budeme mít dostatek zkušeností na ty opravdické. Já se třeba hned po vyřešení sporu legíny vs. punčocháče hodlám vrhnout na světový mír a udělat konečně jasno v otázce obnovitelných zdrojů energie a alternativních pohonných prostředků. Tedy pokud mě dřív někdo neodchytí a neuvrhne do klecového lůžka pod dohled statného ošetřovatele.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

Jeden komentář: “Absurdity, které ani v nejmenším nehýbou světem”

  1. T napsal:

    Než jsem to začal číst, myslel jsem, že to bude důvtipně obohacují.
    Ale takový hlavověslovní průjem…
    Hodně štěstí Sl. Zuzano!