Zvedáme morálku na pracovišti: kanadské žertíky

2
5 min. čtení
shutterstock_360228971

Když jsem nastupoval do současného zaměstnání, dostalo se mi školení nejen o mojí náplni práce, ale také o chování na pracovišti. Ona druhá polovina působila poněkud neformálně, protože jsem byl jemně upozorněn, že kanadské žertíky jsou povoleny, ale platí při nich zákaz takových věcí jako vysoké elektrické napětí, otevřený oheň a prudké chemické reakce. Tím si nadřízený ihned získal moji pozornost. V předchozí práci by jakýkoliv žertík znamenal problém pro všechny zúčastněné, kdežto tady se berou jako prostředek pro zvýšení morálky. Co je hlavní, prostředek funkční.

Drobné žertíky byly od začátku na denním pořádku. Věci typu podlepení myši nebo rychlé stisknutí klávesové zkratky pro otočení obrazovky, když se kolega nedívá, patřily ke klasice. Stejně tak změna pozadí pracovní plochy na něco na pracoviště nevhodného. Také jsem jednou oloupal pár kaštanů a nabízel je kolemjdoucím jako novinku z Afriky zvanou kebu oříšky. To vše ale byly jen drobnosti, které se obvykle nedočkaly reakce v podobě pomsty. Někdy ovšem jak žertíky, tak pomsty za ně dosahovaly geniality.

Bylo naprosto jasné, že jako nováček se stanu ne nutně obětí, ale spíš pachatelem žertíku – jednoduše proto, že jsem tam pracoval teprve chvíli a nikdo mě tedy nepodezříval, že něco provedu. Vedoucí oddělení mi dal maketu olověného akumulátoru. Originál váží zhruba sedm kilo, tohle byla plastová krabička o hmotnosti asi dvaceti deka. Plán zněl, že ji mám po někom hodit.

Vytipoval jsem si oběť a vykročil jí vstříc s akumulátorem v rukou. Předstírat, že něco tak lehkého váží sedm kilo, je docela těžké. Optal jsem se kolegy, zda má čas, protože potřebuji něco vysvětlit, načež jsem předstíral bolest v kotníku, klesl na pravé koleno a maketu mu hodil obloukem do klína. Když se kolega vzpamatoval a zjistil, co doopravdy chytil (a že nemá zlámané prsty), řekl mi, že teď jsem si udělal mocného nepřítele.

Z toho důvodu jsem se vůbec nedivil, když jsem se druhý den napil čaje a zjistil, že v něm mám pálivou omáčku. Nápoj jsem ihned vyplivl zpět do hrnku. Kdyby mi nevyšplíchl přímo do oka, bylo by vše v pořádku. Kolega se mi pomstil mnohem víc, než očekával – dvě hodiny jsem nebyl schopen levé oko ani otevřít (výplach mlékem nepomáhal) a do konce týdne jsem vypadal, že jsem se někde popral.

Do makety akumulátoru jsme potom dali písek, ke konektorům připojili v obrácené polaritě devítivoltovou baterii a předložili ji servisnímu technikovi, že ji prý zákazník reklamuje. Ten nám ji však po minutě vrátil se slovy, že máme zákazníkovi dát novou, protože tohle bude nejspíš špatná napodobenina a máme zjistit, který nákupčí takový šmejd koupil a hlavně, kolik kusů je ještě na skladě. Kdybychom ho nedonutili krabičku otevřít, ani by netušil, že se stal obětí vtipu. Z dílny nás vyprovázel s úsměvem a prohlášením, že jsme volové.

To však stále byl slabý čaj proti tomu, co se na pracovišti prý dělo před mým příchodem. Na služebním notebooku zděděném po mém předchůdci chybí jedna klávesa. Když jsem se dozvěděl důvod, poklesla mi údivem čelist.

Mého předchůdce a ještě jednoho kolegu totiž napadlo, že přestěhují vedoucího oddělení na půdu. Otevřeli poklop ve stropě a odnosili nahoru vše kromě stolu. Na žebřík pak ještě přilepili ceduli s šipkou vzhůru a označením našeho oddělení s pořadovým číslem 2.

Vedoucího pomsta byla doslova sladká. V pátek si vymyslel, že musí na neexistující poradu. Počkal si, až ti dva odejdou a vyloupal jim klávesnice do poslední klávesy. Ty si vzal přes víkend domů. V pondělí přišel do práce trochu dřív a dvěma vykutáleným kolegům nachystal pohoštění – na stole jednoho z nich čekala bábovka ze směsi pudinku a želatiny. Ano, obsahovala všechny jejich klávesy, přičemž se nikdy nevyjasnilo, zda se ta chybějící ztratila, nebo ji někdo spolkl, protože pudink skutečně snědli.

Jen pozor, abyste neskočili sami sobě na lep. Když mi byla nabídnuta slánka se slovy „Na, můžeš si něco posolit“, aniž bych měl před sebou jídlo, řekl jsem si, že to něco může být právě ten, kdo mi slánku nabízí. Plánoval jsem kolegu lehce posypat. Neměl na mě zkoušet klasický vtip s rozšroubovanou slánkou. Pohled na jeho zmatený výraz a hromádku soli ve vlasech byl za všechny prachy.

Někdo by si mohl myslet, že podobné aktivity mohou být na pracovišti nepřístojné, ale upřímně, opak se vždy ukázal pravdou, protože navzdory občas až drsné nátuře oněch vtípků vždy ve skutečnosti zlepšovaly morálku. Důvody jsou předně tyto:

1) Přátelská rivalita. Žádný vtip nikomu doopravdy neuškodil a vymýšlení pomsty se podobalo téměř soutěži o to, kdo bude vtipnější a originálnější.

2) Utužování kolektivu. Některé žertíky měly několik autorů a spolupráce na jejich přípravě byla lepší než jakýkoliv organizovaný team-building.

3) Smích prodlužuje život. Tento bod je snad jasný. Když má člověk možnost zasmát se na pracovišti, hned je tam lépe. Sice na účet někoho jiného, ale jak se dá z článku pochopit, na každého tu jednou došlo.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

2 komentáře: “Zvedáme morálku na pracovišti: kanadské žertíky”

  1. Kittanya napsal:

    Jojo, jedna z mých nejbolíbenějších historek, co jsem od tebe slyšela:-D

  2. Michal napsal:

    Jojo, to byly časy :-)