Ty hodnotíš literární soutěže? Masochisto!

5 min. čtení
literární soutěže

Ano, skutečně hodnotím a opět ano, lidé mě nazývají masochistou. Kromě vícera menších se jako porotce každoročně účastním i soutěže O dračí řád, plus jsem si vzal po oslovení organizátory i část textů z literárních klání Cena Karla Čapka a Vidoucí. Celkem ročně přečtu až 250 povídek (převážně fantastických žánrů) o různých stupních kvality. Po několika letech této dobrovolné činnosti člověk nastřádá pár poznatků.

Prvním z nich je fakt, že jakmile vám na stole přistane třeba sto dvacet povídek (obvykle zákeřně probíhá víc soutěží současně), můžete se spolehnout na jedno – nějaký čas neuvidíte nic jiného. Třeba dva měsíce pak čtete vestoje v metru, v jedné ruce potištěné papíry, ve druhé zvýrazňovač. V okamžiku, kdy odevzdáte hodnocení a berete si na cesty opět knihu, zvýrazňovač honem někam schovejte, nutkání zaškrtávat chyby a psát na okraje poznámky je strašné.

Děti vs. profesionálové

Některé soutěže jsou brané jako opravdu prestižní a i po letech se jich účastní zavedení a oblíbení autoři. Pro ostatní soutěžící je to pak skutečná výzva, protože když se jim povede umístit, mohou na věky věků říkat, že byli o pár míst lepší než autor X. Kromě profíků a nadějných amatérů se ovšem v každém podobném klání vyskytnou i autoři průměrní a pak i vyloženě špatní. Samostatnou kategorií, jež se poslední roky objevuje stále víc, jsou děti (nejmladšímu soutěžícímu, u něhož jsem měl potvrzený věk, bylo jedenáct), které ještě nemohou mít takové zkušenosti a nelze od nich očekávat zázračné výkony. (Dovedou však někdy velmi příjemně překvapit!)

Zatímco autorovi ve věku třiceti let můžete naplno napsat, proč jeho text nemůže postoupit, u prvního literárního pokusu dítěte musíte být opatrnější. Není skutečně ve vašem zájmu ranit nevinnou duši, která nemohla tušit, s kým se může v soutěži utkat. Emička z páté B asi nedosáhne na úroveň Evičky s pěti vydanými romány. Rozzuřený dospělý dovede být nepříjemný, ale dítě můžete zklamat i velmi laskavě podanou kritikou, v níž se v první řadě zaměřujete na to, co bylo dobré, ale ještě by to chtělo zlepšit. To je zásadní problém soutěží, u nichž není věkové omezení. Pokud má porota hodnotit texty objektivně, děti je dobré pochválit, povzbudit a poradit jim, ale zkušenější autor zkrátka vítězí.

Mizerný autor, nebo jen provokatér?

U špatných dospělých autorů je zase problém, že jen těžko rozeznáte vtipálka. Dost povídek bývá autenticky špatných. Autor zapomněl pravopisné jevy a motá každé I/Y, které se mu připlete pod ruku. Nejspíš nečetl v životě žádnou knihu, protože netuší, jak se správně píše dialog. Jeho text se hemží klišé, která přestala být originální před sto lety. Seznam by mohl pokračovat donekonečna. Jenže poznejte, zda to všechno není úmyslné a někdo si z vás jen nevystřelil. Když nějaká soutěž vyhlásí, že bude dávat i anticenu za nejhorší povídku, okamžitě se jejich počet v dalším ročníku zvýší. Negativní reklama totiž funguje.

Skutečně existují lidé, kteří obětují čas a energii tomu, aby napsali co největší blábol jen pro ten pocit, že si z jejich dílka někdo rve vlasy. Dokonce to může být i porotcův kamarád, který pak každý večer na sociálních sítích kontroluje, zda se tam neobjeví zoufalý výkřik, co to je zase za hrůzu. Takové lidi můžete opakovaně prosit, ať to nedělají, ale přesto se nějaký najde častěji, než by vám bylo milé.

Stokrát to samé dokola

Posledním problémem je, že po nějaké době máte pocit, že čtete stále to samé. Tato situace má dvě podoby. Doslovnou, když povídku, kterou jste četli loni v rámci soutěže X, najdete v soutěži Y, pouze pod jiným názvem. Opravdu nepotěší, když si dohledáte loňskou verzi s poznámkami a zjistíte, že si autor z vašich připomínek nic nevzal. Ačkoliv, pokud v textu neprovedl žádné změny, o to méně práce pro vás, už víte, jaké to bylo.

Druhým důvodem pocitu stejnosti jsou trendy. Když letěli mezi mládeží upíři, bylo víc povídek o nich. Rok 2011 podezřívám, že byl ve znamení příběhů o dívkách, které se dostaly omylem do jiného světa, protože deset procent povídek ten rok bylo přesně o tom. Po dočtení všech textů je porotce mnohdy zmatený, jelikož mu splývají v mysli v jeden. To ohrožuje autorovu šanci na umístění, protože mimo jiné se hodnotí i taková věc jako originalita. Následujte trend a pravděpodobnost, že se dostanete do šedého průměru, je značná.

Hodně lidí mi kvůli důvodům výše říká, že by hodnocení nikdy nezkusili a nechápou mě. Ale já to přesto dělám rád. Mám možnost autorům vysvětlit, co dělají špatně a jak to zlepšit. Často tak i navážu známosti s lidmi s podobnými zájmy. Sám se z dobrých soutěžních povídek mohu poučit, jak něco dělat lépe. A hlavně, když pak v ruce držím knihu a na prvním místě je povídka, které jsem dal 10/10, je to pocit, jako kdybych sám vyhrál.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email