Kam se poděly ideály z mládí?

3 min. čtení
shutterstock_279497237

Ruku na srdce, kdo z nás si takovou otázku aspoň jednou za život nepoložil? Jednoho krásného rána se člověk probudí, podívá se do zrcadla a marně hledá toho kluka nebo holku, kteří měli určité představy o své (zcela jistě zářné) budoucnosti. Člověk míní, ale realita je neúprosná. To ovšem neznamená, že bychom měli svěsit hlavu a rezignovat jen proto, že se naše konkrétní sny nevyplnily. Možná, že jen časem dostaly jinou podobu. Stačí se na chvíli zastavit a uvědomit si, v čem byly naše ideály nereálné. To, co jsme si v minulosti mysleli, nemuselo být úplně mylné. Prostě jsme jen čelili konkrétní situaci v tu chvíli dostupnými prostředky.

Představte si, že vám je jedenáct let a rodiče vás přihlásí na gymnázium. Určitě v dobré víře, že tím své ratolesti vylepší vyhlídky do budoucnosti. Jak je známo, gymnázia připravují své studenty, aby po maturitě odcházeli všestranně vzdělaní, schopní komunikovat a argumentovat, řešit samostatně problémy a, samozřejmě, úspěšně složit přijímací zkoušky na vysokou školu. Tyto všechny předpoklady pak umožní budoucímu absolventovi stát se svéprávným dospělým jedincem a uplatnit se v pracovním procesu.

Ti hypotetičtí rodiče to určitě mysleli dobře. Jenže jejich nezdárné dítko si je v tu chvíli jisté, že jeho směřování nevede a nepovede každý den stejnou cestou na stejné místo, natož pak aby tam nedejbože vykonávalo dnes a denně se opakující činnost. Nechce být na nikom závislé a nechce dělat věci za někoho jiného. A taky například zásadně odmítá zahrádkařit. Zarytě trvá na tom, že z něj bude svobodný emancipovaný jedinec, a na tom je potřeba tvrdě pracovat. Sice nemá tak úplně tušení, co to přesně znamená, ale je o tom neochvějně přesvědčené. Pevně se tedy rozhodne, že až vyroste, vydělávat nebude. Chce se stát pankáčem a začít si budovat kariéru asociálního živlu.

Vžijte se do kůže onoho potomka. Nadejde čas, kdy vás neúprosně se vzdalující rok narození donutí zastavit, ohlédnout se zpátky a trochu bilancovat. Už už by se vám dralo na jazyk hořké povzdechnutí nad tím, jak člověk přichází o ideály z mládí. Co si budeme povídat, pankáč se z většiny z nás nestal. Aspoň ne tak, jak jsme si to představovali. A co hůř, gymnázium a vysokou jsme bez reptání absolvovali a zahrádkaření nás překvapivě docela baví. To pankáči přece nedělají. Prý se tomu říká „krize mládí“. Tomu momentu, kdy se naše sny a ideály prudce srazí s realitou.

V zájmu zachování vlastního duševního zdraví bychom se měli rozhodnout, že se na to radši budeme dívat z jiné strany. Nedeprimujme se tím, čeho jsme nedosáhli. Naopak. Buďme hrdí na to, čím jsme se nestali – člověkem, který to vzdal, který je zahořklý a který zlenivěl. Kariéra asociálního živlu už je asi pasé, ale pořád zbyla spousta snů, které ještě můžeme naplnit, a dost ideálů, které mají pořád svůj význam. Když k tomu člověk dojde, nepotřebuje k životu žádné osobní kouče ani revoluční životní filozofie. Není třeba ideály z minulosti zapírat nebo je zrazovat, protože každý měl své důvody, proč takovým způsobem uvažoval. Stačí je prostě zrevidovat a pokusit se je podle současné situace modifikovat. Nepřestávejme snít bez ohledu na věk!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email