Čím chceš být, až vyrosteš?

5 min. čtení
čím budu, až vyrostu

Často se sama sebe ptám, jestli náš systém vzdělávání skutečně vede k cíli, který si stanovil. Snaží se objevit v mladých lidech jejich potenciál a navést je v životě tím správným směrem, nebo jen plní dětské hlavy množstvím nepotřebných informací a při volbě budoucího povolání nepomáhá? Možná právě teď sedíte (nebo stojíte) v práci, o které už dávno víte, že není tím pravým ořechovým. Nebojte se hledat dál. A nezáleží na tom, kolik je vám let. Najít smysl a štěstí v tom, co člověk dělá každý den, je to nejdůležitější životní poslání.

Na to, čím chci být, až vyrostu, se mě ptali snad od chvíle, kdy jsem se naučila mluvit. Jako malá jsem samozřejmě nemusela řešit praktické záležitosti, jako že na různá povolání potřebuji různé školy, že na něco nejsem dost vysoká, hezká nebo chytrá. Prostě jsem chtěla být tím, co se mi v danou chvíli líbilo. Časem začalo přituhovat. Pochopila jsem, že některá vysněná povolání neexistují, a že když se mě někdo ptá, čím bych chtěla být, chce slyšet skutečnou odpověď. A já měla jen tohle: určitě budu dělat práci, která mě bude ohromně bavit.

Tak uplynula základní škola a nakonec i gymnázium, které mi čas rozhodování příjemně prodloužilo. Jenže pak došlo na lámání chleba. Oslavila jsem poslední Vánoce na střední, přišel leden a ostatní spolužáci začali olizovat obálky plné důvodů, proč jsou pro tu kterou školu zaručeně těmi nejlepšími kandidáty. Absolvovala jsem dokonce několikahodinový test, který mi měl prozradit, na co mám talent, ale zrychlený pan psycholog po jeho vyhodnocení jen pokrčil rameny. Vyvážené technické i humanitní zaměření. Ideální obor: Ekonomie. Další, prosím. Protože jsem si neuměla představit nic nudnějšího, byla jsem zase na začátku.

Vším, čím jsem byla…

A pak přišla moje spása. Spolužák z vedlejší třídy, který přede mnou seděl při hodinách angličtiny, vyprávěl svému spolusedícímu, že se hlásí na Stavební fakultu. Obor Architektura. Za dobrý prospěch berou bez přijímaček a nedělají se tam talentovky. V hlavě se mi rozsvítilo červené světýlko. To by mě možná bavit mohlo. A také se tam celkem snadno dostanu. V osmnácti letech mi to jako hloupý důvod pro určení celoživotní kariéry nepřišlo. Když nad tím přemýšlím dnes, mohla jsem si stejně dobře hodit korunou.

Když jsem si ve čtvrtém ročníku vysoké s konečnou platností uvědomila, že jsem zřejmě nezvolila úplně nejlépe, končit se mi už nechtělo. Byla jsem šprtka. A ta když se do něčeho pustí, neutíká. Takže jsem po šesti letech ukončila časově velmi náročnou školu s vědomím, že se tím asi nikdy nechci živit. Jak říká Jaroslav Dušek ve svém představení Čtyři dohody – dotáhla jsem to v tomhle systému až tak daleko, že jsem za své snažení dostala Papír, a tím pádem jsem se stala Někým.

Jako Někdo jsem se ale tenkrát s těmi deskami pod paží necítila a necítím se tak ještě ani dnes. Proto ráda říkám, že i když už mi bylo třicet, pořád ještě nevím, čím chci být, až vyrostu. Na lidských tvářích to obvykle vyvolá pobavený úsměv, já to ale vůbec nemyslím jako žert. Neříkám, že mě nebavily práce, které jsem dosud vykonávala, naopak, slovy klasika – vším, čím jsem byla, tím byla jsem ráda. Přesto jsem ještě nenašla TO.

Nikdy není pozdě

Někdy si říkám, že kdyby šel vrátit čas, udělala bych některá rozhodnutí ve svém životě jinak. Třeba bych šla na jinou školu nebo místo toho projela svět. Jenže pak bych zřejmě nepoznala svého manžela a také bych těžko seznámila svou nejlepší kamarádku s tím jejím. Nezbývá než věřit, že každá cesta, i ta slepá, člověka někam dovede.

Proto doufám, že až za mnou za 18 let přijde moje dcera s tím, že chce místo školy raději cestovat, pomůžu jí sbalit batoh. A to mě vrací na začátek. Když dítěti nedokáže s výběrem budoucího povolání poradit škola, dokážou to jeho rodiče? Možná si prostě každý musíme zvolit nějaký směr, natlouct si, vstát a vydat se jinudy.

A to by mělo být to, co nás systém naučí – že nezáleží jen na jednom unáhleném rozhodnutí v letech, kdy věnujeme víc pozornosti tomu, kterou sukni si dneska vzít, než tomu, na kterou vysokou školu podat přihlášku. Že je lidské udělat chybu a poučit se z ní a že na hledání té správné kariéry není nikdy pozdě. I já pořád věřím, že jednou přijdu na to, čím chci opravdu být, až vyrostu. A těším se i na všechny ty odbočky, zkratky a okliky, které na mě po cestě čekají.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email