„Bejt na pracáku“ není hřích. Ale někdy procházka peklem…

6 min. čtení
shutterstock_472531714

Není tajemstvím, že úřady jsou v našich luzích a hájích všeobecně velmi svébytným úkazem. Ještě svébytnější je ovšem přístup k různým lidem na různých pobočkách úřadu práce. Za sebe naštěstí nemohu mluvit o špatných zkušenostech z jednání s referenty zaměstnanosti v době, kdy jsem byla jako spousta dalších občanů ČR – v evidenci úřadu práce. K tomu, aby se můj dosavadní názor změnil, ale postačilo několik setkání s lidmi z mého okolí.

Zpravidla je totiž na „pracáku“ (a nejen tam…) uplatňována osvědčená metoda dvojího metru, která funguje velice spolehlivě a do detailu splňuje svůj účel: zastrašit poctivé občany systémovými pravidly a ty „nepřizpůsobivé“ si nepustit moc k tělu.

Co úředník, to originál
Když jsem se vrátila z pracovního pobytu v Německu, vykomunikovali mi na úřadě práce spadajícím pod mé trvalé bydliště podporu odpovídající tamním příjmům (ač jsem na ni musela asi 3 měsíce čekat…) a o průběhu celého řízení mě navíc pravidelně informovali.

V jednom z dalších případů, kdy jsem se v důsledku nespokojenosti v zaměstnání opět ocitla na „dlažbě“, jsem dokonce neměla problém ani se žádostí o rekvalifikaci, kterou jsem si ovšem sama iniciativně vyběhala… Na tu má totiž nárok každý uchazeč o zaměstnání. Je-li dostatečně aktivní. Rekvalifikační kurzy jsou navíc propláceny z Evropského sociálního fondu, což výrazně ulevuje státní kase.

Pracujete a žádáte pomoc? Smůla!
Méně štěstí než já měl sedmadvacetiletý Martin. Ten se po dvou letech práce a studia v Austrálii vrátil do Čech. Plný radosti z toho, že je zase „doma“, se ale o pár dnů později se zlou potázal. Rozhodl se totiž zaregistrovat na „pracák“. Na přechodnou dobu, než si najde zaměstnání, bydlení, atd.

Na úvodní schůzce na nejmenované pobočce se – jak by řekl Švejk – „nic zvláštního nestalo“. Šlo tedy o zcela běžnou neosobní evidenci, která spočívala pouze v zadání dat do počítače a stanovení si dalšího termínu. Ty opravdu důležité informace byly uchazeči předány pouze prostřednictvím formuláře. O možnosti využití hrazené rekvalifikace nepadlo ani slovo.

Pověstnou třešničkou na dortu byla následující schůzka, na níž Martin referentce oznámil, že si našel brigádu. Na tento svůj počin byl do doby, než se s ním zatrpklé úřednici pochlubil, patřičně hrdý. Nepatří přece k těm „nepřizpůsobivým“, kteří žijí z dávek a na „pracák“ chodí jako do krámu. Referentka jeho hrdost ale záhy pohřbila. Osudovou chybou nebohého uchazeče totiž byla jeho vlastní iniciativa, kdy si SÁM našel brigádu a nahlásil ji až v pondělí ráno. Protože v pátek ve tři hodiny odpoledne už na úřadě měli nejspíš jiné starosti a telefony nechali bez povšimnutí drnčet do rytmu tikotu hodin, předznamenávajícího tolik očekávaný víkend…

Následující pracovní den, kdy se měl Martin dostavit na plánovanou rutinní schůzku, se s ním úřednice už nepárala. V souvislosti s „pozdním“ nahlášením tzv. nekolidujícího zaměstnání mu hrozila vyhozením z evidence až na jeden rok. Své zlořečení opepřila jedovým šípem v podobě nutnosti uhradit zdravotní pojištění za celou dobu, kdy bylo za Martina placeno úřadem.

Jak by se ona dáma zachovala v situaci, kdy by Martin přišel s vyplněnou rekvalifikační žádostí, se lze jen domnívat. Nelze už ale zavírat oči nad tím, jak s námi jednají státem pověření a z našich daní placení úředníci!

I oni musejí vykazovat výsledky. To ale není omluva
Nevycházela jsem z údivu ani pár dnů poté. S další pikantní historkou z obávaného úřadu totiž přišla i moje kolegyně z práce. Ta je o pět let mladší než světem protřelý „Australan“ Martin, a tedy o něco povolnější k případnému ušlapání

Lenka je absolventkou střední zdravotnické školy a po roce stráveném na vyšší odborné škole stejného zaměření si uvědomila, že tato profese není tou správnou volbou. Tou už se před několika lety – kdy si to ale ještě tolik nepřipouštěla – stalo psaní. Zcela ji pohltilo a kdykoliv měla ve svém volnu čas, psala články pro různá média podle toho, co ji v tu danou chvíli zrovna zajímalo. Právě touto svou variabilitou ji žurnalistika naprosto uchvátila. Nastal den, kdy se jí všechna pro a proti spojila, ukončila studium na nenáviděné škole a rozhodla se jít si za svým snem.

Jako zodpovědná osoba, vědoma si zákonné povinnosti platit zdravotní pojištění, se bez prodlení nahlásila na „pracák“. Referentce, které byla přidělena, Lenka sdělila své představy o vysněné kariéře novinářky v domnění, že ji bude škrobená úřednice v jejím rozhodnutí podporovat.

Chyba lávky! I přes to, že měla Lenka své ujasněné představy zanesené i v žádosti o zprostředkování zaměstnání, které se asi vyplňují z nějakého důvodu, nebrala na ně odměřená státní zaměstnankyně vůbec zřetel.

Vyděšené Lence, která má od prarodičů zafixováno, že „bejt na pracáku“ je téměř smrtelný hřích, naservírovala už týden po první schůzce seznam potenciálních zaměstnavatelů, u nichž si musí domluvit pohovor a do dalšího týdne informovat svou „bachařku“ o výsledcích jednání. A bylo úplně jedno, že se jedná o administrativu (a tedy nikoliv požadovanou žurnalistiku) a že do dvou ze čtyř nabídnutých míst by se ani neměla ze svého trvalého bydliště jak dopravit.

Lenka se mohla v tu chvíli jen domnívat, zda za neoblomností nepříjemné čtyřicátnice stojí osobní problémy, nebo se ten den prostě jen špatně vyspala. V tu chvíli jí každopádně došlo, že „bejt na pracáku“ není smrtelný hřích, ale peklo na zemi.

Kde je tedy zakopaný pes?
Je tedy správné, aby ti méně průbojní z nás odnášeli osobní nespokojenost  úředníků, kteří také samozřejmě musí vykazovat svou produktivitu a plnit normy? Nezapomínejme ovšem také na to, že Česká republika je v dnešní době zemí s nejnižší mírou nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Vezmeme-li v potaz, kolik žadatelů o práci vystraší jeden neomalený úředník, pak se tak „skvělým“ číslům není co divit. Otázkou je, jakou mají tyto výsledky skutečnou hodnotu…

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email